„Ve vzpomínkách si udělejte občas úklid. Vymeťte zbytečné, spalte chmurné, oprašte příjemné a vyleštěte radostné zážitky své minulosti.“
Nebudu vám tady psát, jak probíhalo celých těch 7 let (to by vás určitě nebavilo a já chci, abyste četli dál), jak probíhala veškerá příprava před vyplutím a opuštěním Anglie, kdy se z Oty stal instalatér, elektrikář, truhlář, malíř zkrátka Ferda mravenec, práce všeho druhu, a i já jsem, samozřejmě, přiložila ruku k dílu…uklízečka, kuchařka, pekařka, cukrářka a pozor na teakovou palubu a její nátěr, na to mi nesahejte, to je moje práce. Prý jsem jako feťák, tvrdí můj manžel, ano ano miluji vůni teakového oleje 😛.
Bouře ...
A už vůbec nebudu psát o těch né zrovna příjemných a pro mne dost děsivých zážitcích (ty, o kterých tvrdím, když je popisuje Ota … „tak, teď jste slyšeli Otovu verzi a teď já, teď vám řeknu, jak to bylo doopravdy“ 🧐) jako bouři se silným větrem (kdy jsme se pomalu mohli dotknout mraků), která nás zastihla na konci 5-ti denní nonstop plavby z Anglie do Španělska. Trvala 9 hodin a skončila přesně ve chvíli, kdy jsme zakotvili na španělské straně.
Kdy jsme asi hodinu kotvili, protože byla tma, a lilo jako z konve, takže já hoďku na přídi, mokrá až na spodním prádle a ve chvíli, kdy se snažím překřičet déšť a vítr a řvu z plných plic „drží, máme tam 50 metrů řetězu a držíme“, tak v tu chvíli ustává vítr a déšť. Mimochodem kapitán a navigátor v jednom byl velmi šťastný, protože jsme skončili jen 7 námořních mílí od A Coruňa, což byl náš původní cíl.
Mořská nemoc...
Nebo to, kdy při té samé plavbě měl Ota mořskou nemoc a „zobnul“ si na to 2 tabletky, i když jsem mu já říkala, že v příbalovém letáku píšou pouze 1, takže byl zhruba více než 12 hodin dost nepoužitelný a taky hodně vtipný. Či snad o tom, jak jsme kotvili u Cartageny a přijela k nám na kontrolu pobřežní stráž a zeptala se, jestli může na kontrolu, na palubu, a přitom na nás mířila samopaly… „no samozřejmě, že anoooo, jen pojdťe dál😬“, či snad naše zkušenosti s řeckou přístavní policií. Ty jsou taky dost vtipné, ale až když se na ně vzpomíná. Když to prožíváte, tak je potřeba se obrnit dost trpělivostí a zvyknout si, že se vše vyřídí, ale na vše je dost času. Na to si zvyknete, to určitě není problém.
To vše, a ještě více, jsou situace, které nás hodně poučili, vzali jsme si z toho to dobré a zkrátka, posunulo nás to dál.
Spíše se s vámi podělím o veselé zážitky, které, stejně jako ty špatné, patří do našeho života a vzpomínáme na ně úplně stejně.
„Zkušenost je učitelem všech věcí.“
Protože jsem si řekla, že mé články nebudou dlouhé, tak zážitky, o kterých chci teď psát rozdělím do více příspěvků a to zážitky, které se staly nám a zážitky, které se staly, když u nás byli naši kamarádi.
Jdeme na ty naše soukromé, o kterých se radši moc nemluví 🤫, ale proč ne, pokud se pobavíte, tak to určitě splnilo účel.
Těsnění ...
Tak třeba…jak poslouchám jako hodinky … to jsme takhle stáli v zátoce na kotvě u městečka Nidri na Lefkádě a Ota si usmyslel, že vymění kotevní světlo nahoře na stěžni, což je asi 23m od paluby. Já jsem ho tam vytáhla na laně a čekala dole, až vyšle signál a já ho začnu pomalu spouštět dolů (v čemž jsem mimochodem taky machr a vždycky ho nechám viset na laně zhruba 0,5m nad palubou v domnění, že už to zvládne a on tam „baleťák“ luxusně tancuje na špičkách).
V tom vidím, jak něco malého letí z vrchu a padá do moře. Vzápětí slyším Otu, jak na mně řve „rychle, skoč pro to do vody, to je těsnění, potřebujeme ho“ no bodejť, tak šup ani sluneční brýle jsem si nesundala a už jsem byla ve vodě a lovila těsnění. Povedlo se a já plná radosti plavu zpět k lodi, no a co mi zapomněl Ota říct, když na mně křičel, ať skočím…no přece, dej si do vody schůdky, ať se pak dostaneš zpět na loď. No asi tak, Ota stále nahoře objímal stěžeň, já dole ve vodě a okolo nás pluly motoráky poměrně velkou rychlostí a vždy nás vzala vlna a Ota se nahoře houpal z jedné strany na druhou a měl co dělat, aby se udržel. Ale jo, skončilo to dobře, nabrala jsem sílu, vyhrabala se do člunu a pak už to šlo jako po másle.
Takže poučení pro Otu … musíš mi to říct po lopatě, vše do detailu. Díky. Jo a mimochodem, to těsnění jsem sice vylovila, nicméně bylo prasklé, takže druhý den Ota vyrobil nové, z víka plastové misky 😅.
Nebo to, jak jsme se, ještě v Anglii, po kompletním úklidu uvnitř lodi, vrhli na teakovou palubu. Chtěli jsme ji kompletně vyčistit, odstranit všechny staré nátěry a dát tomu úplně nový teakový nátěr. Takže jsme asi 3 dny drhli palubu kartáčem, lezli po kolenou, na kterých jsme měli chrániče, jako na stavbě, abychom si náhodou neotlačili kolínka. Ruce jsme večer ani necítili, já teda pekelně a to až tak, že mi na ně Ota dával celou noc obklady, protože jsem je měla v jednom ohni a nebyla jsem schopná nic. Ovšem paluba byla luxusně vydrhnutá…hurá hurá, tak jsme ji natřeli teakovým olejem a vypadalo to super. Byli jsme nadmíru spokojeni a klepali si po ramenou, jak jsme to zvládli.
Večeře...!?
Šťastni, že máme vše za sebou, jsme vyrazili na dobrou večeři a sklenku něčeho dobrého. Lilo jako z konve, ale to nám nevadilo. Vše už bylo hotovo, tak ať si klidně prší. Nicméně jsme tak trošku zapomněli, že když jsme čistili a drhli ty staré nátěry a potom vše splachovali vodou, že bychom mohli taky vyčistit odtoky, kterými odtéká voda z paluby mimo loď, přímo do moře. No a když jsme se vrátili z té dobré večeře, ve velmi dobré náladě, rychle se schovat dovnitř, abychom moc nezmokli, tak jsme zjistili, že když jsme nevyčistili ty odtoky v zadní části paluby, tak jak lilo, tak si voda našla cestu ne mimo, ale přímo dovnitř lodi a rovnou do ložnice, takže koberce lehce plavali, no bylo to až v salónu.
Já si pamatuji, že jsem to rozdýchávala asi hodinu, s hlavou v dlaních jsem seděla na sedačce a říkala si … „proč pro boha, proč jsem nezůstala pěkně v teple v baráčku“. No nic, zapnuli jsme topení, vše mokré vynosili a druhý den dali vyschnout venku na sluníčku, znova jsme vše uvnitř uklidili a od té doby kontrolujeme odtoky i když neprší, pomalu každý den.
Driftová vlna ...
A ještě jeden poslední zážitek. Proplouvali jsme kolem pobřeží Portugalska. Měli jsme na to málo času, takže to bylo poměrně ve stresu a dost rychlé. Vždy jsme 24 hodin pluli, pak spánek a znovu 24 hodin plutí.
A to takhle plujeme podél portugalského pobřeží, nefouká vítr, moře jako zrcadlo, blíží se půlnoc, ochlazuje se. Ani ne 5 minut na to, co jsme se oblékli do jachtařského oblečení (což obnáší: termoprádlo, vysoké boty, teplé kalhoty s laclem, mikinu, bundu a čepici). Najednou, z ničeho nic, se před námi objevila vlna, obrovská stěna, která se přes nás plnou silou převalila a po ní opět nic, moře jako zrcadlo, klid. Já jsem byla mokrá, opět včetně spodního prádla, Oťas taky a samozřejmě voda šla kokpitem dovnitř do salónu.
Ota pronesl jen mimochodem „tak to byla driftová vlna.“ Já jsem jen nevěřícně kroutila hlavou a rychle přinesla kliku na ruční pumpu vody a začali jsme pumpovat, vzápětí se, zaplaťpánbůh, spustila i automatická pumpa, která nám významně pomohla. Zakotvili jsme při první možné příležitosti, zatopili a opět sušili a sušili. V tom už máme doooost velkou praxi.
„Nikdy nelitujte. Pokud je to dobré, není čeho litovat. Pokud je to špatné, je to zkušenost.“
10 ledna, 2021 Author Zdenka Halbichvá
Ten tvůj BLOK je pěkné počtení, kde se dovídám o problémech a pak nemámm mít o vás strach.
Mějte se pohodově máma
11 ledna, 2021 Author admin
Moc děkujeme, strach mít nemusíš. To bychom nesměli sednout ani do auta. Krásný den