Vzpomínky II

Vzpomínky II

A teď ty druhé vzpomínky, které máme na svědomí všichni, i naši přátelé. Ty, o kterých se mluví více, protože v nich nejsme jen sami dva.

„Nepomáhá nám tolik pomoc našich přátel jako jistota, že by nám mohli pomoci“

Epicurus

Trable v Anglii…

S našimi kamarády Hanzem a Dubem jsme se plavili asi měsíc po Anglii. Kotvili jsme ve městečku Cowes na ostrově Isle of Wight. Strávili jsme tam dvě noci čekáním na lepší počasí, zajištěním zásob a doplněním vody. Tím doplněním myslím dopuštění vody do tanků, máme dva, dohromady na 800 litrů vody. Vždy, když jsme dopouštěli vodu, tak jsme přes pistoli dávali ponožku, aby zachytávala případné nečistoty. No a naši dva kamarádi dostali za úkol dopustit vodu a my jsme zatím připravovali večeři a promítání na večer. Ota jim dal dost dlouhou přednášku, jak na to, a hlavně kladl důraz, aby si dávali pozor, aby jim tam ta ponožka nespadla, že by nám to mohlo ucpat hadice na vodu 🙂🚿. Ani ne 5 minut na to slyšíme z venku „a do pr…“ a z kokpitu se ozval Dub…“kapitáne asi máme problém, spadla nám tam ta ponožka“, vzápětí křičí Hanz „jak máme problém, já stojím na mole a pouštím vodu, ty kontroluješ hadici a pistoli“. Infarktový stav našeho kapitána ani nemusím popisovat. Vy, kdo ho znáte, tak si to asi umíte živě představit 🤯. Rázem bylo po klidné atmosféře večera. Museli jsme v salónu rozmontovat jídelní stůl, odšroubovat kus podlahy a dostat se do tanku, abychom vytáhli ponožku. Je fakt, že při té příležitosti jsme v tanku našli ještě 3 další pistole na vodu, které tam na nás čekaly od předchozího majitele. Nicméně všechno dobře dopadlo, podlahu a stůl jsme namontovali zpátky, vodu dopustili, večeře se povedla a u filmu už jsme se tomu jen zasmáli. A od té doby ponožku na pistoli nedáváme.

Druhý den ráno jsme se chystali, hned po snídani, vyplout. Bylo asi 13° a foukal vítr. Takže jsme se ustrojili do „jachtařské plné polní“, já šla zaplatit přístavní poplatky a nahlásit odplutí. Kluci připravovali loď. Hanz seděl na sedátku vzadu na lodi a Ota venku na mole kontroloval lana. Když jsem se vracela, tak jsem nevěřila svým očím. Ota lezl z vody, ano opravdu, a to kompletně oblečený i v botách, bundě a čepici. Hanz rozhazuje ruce, koutky mu cukali od smíchu a říká „já nic, já jsem vůbec nic neudělal, ničeho jsem se ani nedotkl“. Slovy Oty „bavím se s Hanzem, stoupnu jednou nohou na lano, snažím se přitáhnout loď, a kombinace nových bot s kluzkou podrážkou a vlhko udělalo své, sklouznu se, ztrácím rovnováhu a padám do vody“ těžko uvěřit, ale i kapitán je jen člověk. Takže svléknout vše, co měl na sobě, rozvěsit po lodi a doufat, že to brzy uschne. Nakonec jsme ale vypluli.

Z paluby

Vyvazování není pro každého…

A co takhle, když jsme pluli, s našimi kamarády ze sousedství, z řeckého ostrůvku Poros do Atén, do mariny, a druhou půlku plavby jsme se připravovali na kotvení na „muringová“ lana (vyvazovací lana připevněná spolu s řetězem na betonové kvádry, které jsou zakotveny nebo pouze uloženy na dně před každým stáním). Což znamená, že nejsme na kotvě, ale loď je vyvázána zády k molu a příď je ze břehu vyvázána právě „muringovými“ lany. Rozdělovali jsme si úkoly a vysvětlovali, co a jak. Ota samozřejmě za kormidlem, já jsem měla na starosti vytáhnutí muringových lan a vyvázání přídě a Vašek s Alenkou měli na starosti zadní lana, což obnáší hození lan na břeh obsluze mariny (marinero), který je uváže na břehu a hodí zpátky na loď. Takže vplouváme do přístavu a v tu chvíli každý přesně ví, co má dělat. Zajíždíme zádí na místo, já chytám na hák muringové lano a běžím s ním na příď a za sebou slyším marinera, jak v angličtině volá na Otu „Captain, the ropes, give me the ropes“ Ota volá na Vaška „Vašku, hoď mu ty lana, slyšíš, hoď mu ty lana“. Na nic nečekám, vyvážu vpředu lano a běžím zpátky na záď. Házím jedno lano, beru druhé muringové lano a jdu s ním na příď a Vašek, spíše asi Alenka 🙂👍 hází druhé lano na břeh. Vyvázali jsme loď a Ota s Vaškem řešili, proč nehodil ty lana…Ota říká „proč jsi to nehodil, vždyť jsme si to vysvětlili a každý měl svůj úkol, všichni jsme věděli, co máme dělat, marinero na tebe křičí, já na tebe křičím…“ a Vašek odpovídá „když já jsem pozoroval Petru, jak jí to jde…hrozně mně to zajímalo…“

„Každá práce se udělá sama, jen se jí na to musí nechat dostatek času“

Vyvazování opravdu není pro každého…

Jedna vzpomínková z připlutí na Krétu a náš kámarád Pecza s rodinou 😊 … Připlouvali jsme, ze zátoky Spinalonga u vesničky Plaka, do našeho zimního útočiště v městečku Agios Nikolaos. Opět jsme si za plavby rozdělili úkoly, Ota kormidlo, já muringy, Lucka hlídá děti a Bauki a Pecza má na starosti hodit zadní lana na břeh a hlídat, abychom člunem, který nám visí v zadní části lodi na Davitsech (což je takový výtah na člun) nenabořili sloupek s elektrikou. Bohužel Ota právě přes člun špatně vidí dozadu, a proto pověřil Peczu kontrolou. Jojo, skoro to vyšlo. Ota zaplul, já úkol splnila, Lucka navíc stihla kontrolovat na bokách lodi fendry (gumové nafukovací balóny zavěšené na boku nebo zádi lodě, chránící trup před poškozením při stání u mola nebo mezi dalšími loděmi), aby nevyskakovali a nenabourali jsme vedlejší loď. Pecza hodí lana a marinero ze břehu řve „stop, stop, there´s pillar with electricity, stop, go front no back, captain front front“ a vzápětí lehká rána. Samozřejmě jsme trefili sloupek s elektrikou a vodou. Zaplaťpánbůh se nic nestalo, opět všechno dobře dopadlo, sloupek stojí, elektrika funguje, voda teče a my i loď v pohodě. Reakce Peczi „v pohodě, na 50 % jsem úkol splnil, ne?“. Co na to říct, měl pravdu, i 50 % se počítá.

Starostlivé matky

Mám super kamarádky a vím, že s nimi můžu probrat cokoliv, navzájem si poradíme, podrbeme, co a jak, kdy, kde, kdo a zkrátka čas strávený s nimi je příjemný a moc si ho užívám. No, a navíc všechny tyhle moje kámošky jsou i super maminy. Mají úžasné děti, a všichni byli u nás na lodi.  

Nebudu jmenovat, ona každá ví, o které z nich zrovna mluvím. Každá je jiná, a přesto super 😊 mám vás holky ráda a omlouvám se za zveřejnění. Ale bylo to fajn, ne? 

Odpolední pohodička, zátoka, sluníčko, koupačka, sklenka vínka, knížka…a můj otravný dotaz „Kde jsou děti?“,  odpověď starostlivé maminky „Vím já, někam plavaly“  „aha a kam? jsme na opuštěném ostrově, všude pusto, skály a to jako vyrazily bosy nebo jen v botách do vody?“ otočení stránky a odpověď „Hele, já fakt nevím, ale nebojím se, oni se o sebe postarají a včas se vrátí, blíží se čas večeře“ „dobře no, když to říkáš, tak nebudu stresovat“ a dál sedím na zádi, upřeně pozoruji pobřeží a vyhlížím děti…a už je vidím. Odpověď kamarádky „no vidíš, jsem ti říkala, že se vrátí, žádný stres.“

Maminka č. 2

Rychlá snídaně, příprava na vyplutí a opuštění bezpečného místa v zátoce. Musím uznat, že to moře bylo divoké a rozbouřené, bohužel vůbec nefoukalo a vytažení plachet ke stabilizaci lodě nemělo smysl, takže jsme celou cestu motorovali a nepříjemně se houpali na vlnách. Otázka maminky „Jiříku, není ti špatně“ „ne maminko není“, za pět minut „Jiříku, opravdu ti není špatně“ „ne maminko není“ „a nebolí tě bříško“ „ne, maminko, bříško mně nebolí.“ Takhle to pokračovalo asi dalších 20 minut a na poslední otázku byla Jiřikova odpověď „maminko už je mi trošku špatně, bolí mně bříško“. V tu chvíli jsem vystartovala, ale bohužel dost pomalu, ani jsem nestihla stoupnout na první schod dolů do salonu, abych přinesla sáček na zvracení, a už byl celý kokpit „vymalovaný“. Vzápětí lavinová reakce, kapitán odchází z kokpitu na čerstvý vzduch, tatínek a brácha na zádi koukají každý jiným směrem, já mám hlavu z kokpitu a snažím se udržet Bauki, aby nešla kontrolovat, co se stalo. Ale ten sáček, co jsem nakonec donesla, pomohl samotné mamince 😊🤢. Po doplutí jsme celou loď opláchli a zbyla nám, nejenom, tahle vzpomínka. No stane se, ani poprvé ani naposledy. Každý jsme si mořskou nemocí prošli a kdo říká, že ne, tak lže nebo nikdy nebyl na lodi. Já tím trpím skoro při každé první plavbě, než si na to moje tělo a mozek zvykne.

„Přátelství činí naše štěstí zářivějším, zvyšuje jeho třpyt, neštěstí pak činí snesitelnějším, poněvadž je sdílí a snáší s námi společně.“

Marcus Tullius Cicero
Share on facebook
Share on twitter
Share on whatsapp
Share on email
Share on linkedin
Share on google
Share on pinterest

What people talk 6 Comments

Profilový obrázek
31 ledna, 2021 Dub

Ave, posádko.
Co se týká oné osudné příhody s ponožkou, musím uznat, že je popsána celkem dokonale a poutavě.
Nicméně, hlavním viníkem je bezesporu Hanz, protože kdyby nepustil vodu, ponožka by logicky nikam nespadla. Ano uznávám, něco viny nesu i já. Určitě jsem dotyčnou ponožku mohl lépe držet, ale ona se tvářila, že už to lépe nejde.
Další polehčující okolností mi budiž krásný výhled, kterým jsem se zrovna kochal.
Musím uznat i to, že atmosféra se v podpalubí na chvilku trošku vyostřila, na druhou stranu se nemuselo večer přitápět, protože „El Capitano“ byl rozpálen dostatečně.
Naštěstí byl po celou naši cestu k dispozici dostatečný počet tekutých utišujících prostředků, takže večer proběhl v příjemné atmosféře, jen se nesmělo mluvit (nevím proč) o ponožkách.
Na závěr bych bych chtěl upozornit, že u obou záležitostí, tedy akce ponožka a Otíkovi (ne) dobrovolné koupele, byl přítomen vždy stejný člen posádky. Nepřijde vám to podezřelé?
Navrhuji vyšetřování, vedené tajnou, nejlépe mnou řízenou nestrannou a nezávislou komisí, která po prozkoumání všech dostupných důkazů vynese spravedlivý verdikt a označí skutečného viníka – tedy někoho jiného.
Jinak díky za prima dny odpočinku, plné nových zážitků, výborné kuchyně a laskavého, až otcovského přístupu „El Capitano“ k své nedokonalé posádce.
Ave, DUB

Profilový obrázek
31 ledna, 2021 admin

Ahoj Námořníku,

moc děkujeme za krásná slova. Musím Ti dát za pravdu, že Hanz se účastnil i Otíkova koupání, ale myslím, že ponožka už Ti zůstane. No, každý tam má něco a bez Vás by to hold nebylo ono. Krásně se na to vzpomíná a vzpomínky nam nikdo nikdy nevezme.

Profilový obrázek
2 února, 2021 Lucie

Mě by tedy zajímalo, která matka může být tak v klidu a číst si zatím co se jí děti toulají po ostrově??? 🤦‍♀️☺️ Bude tam i příběh s vytopenou koupelnou? 😂☺️

Profilový obrázek
3 února, 2021 admin

No, tak to mně tedy taky vůbec nenapadá, která maminka by mohla být takhle v klidu😜😁koupelnu jsem měla taky v plánu, ale řekla jsem si, že budu Kubu šetřit🤪

Profilový obrázek
4 února, 2021 Lucie

Není třeba Kubu šetřit…zrovna včera tu na mě machroval jak už mu je 18 a že si může dělat co chce….takže to určitě zvládne když je to takový DOSPĚLÁK :-D;-)

Profilový obrázek
4 února, 2021 admin

😀😀🤣rozumím, pokusím se napravit. Ach ach, sladkých 18…jojo, to jsou také krásné vzpomínky, ale to radši asi ne na článek.

Tell us about your thoughtsWrite message

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Back to Top
Close Zoom