Aloha Hawaii

Hawaii

Havaj - Mokuʻāina o Hawaiʻi. Stát Spojených států amerických nacházející se v Tichém oceánu, zařazený do oblasti pacifických států v západním regionu USA. Rozkládá se jihozápadně od západního pobřeží kontinentálních Spojených států, ve vzdálenosti přibližně 3200 km. Havaj je nejjižnějším státem USA. Se svou rozlohou 28 311 km² je Havaj osmým nejmenším státem a s počtem obyvatel 1,4 milionů je 40. nejlidnatějším státem USA. Hlavním a největším městem je Honolulu s 350 tisíci obyvateli. Nejvyšším bodem státu je vrchol Mauna Kea s nadmořskou výškou 4207 m. Největšími toky jsou řeky Wailuku a Kaukonahua.

Aloha ...

     Krůpěje potu nám vyskakují na zaprášeném čele a jemně vykreslují cestičky, když stékají za triko, které máme už beztak úplně propocené. Postupujeme po úzké cestičce, prodíráme se mezi vzrostlými keři a slunce nás zalévá paprsky své síly, které se nás snaží alespoň trochu osušit. Stromy Hala vznešeně vyčnívají z husté zeleně, aby zvýraznily nezvykle sytou barvu, která nám tak nějak kontrastuje s hnědou až rezavou barvou prašné cestičky. Sem tam se mihne mezi stromy divoké zvíře, které zvědavě sleduje, co tady, v jeho teritoriu, děláme. 

Honolulu a Waikiki beach

     Je to už více jak měsíc, co jsme dosedli na ranvej mezinárodního letiště v Honolulu s plánem procestovat, s batohem na zádech, Pacifický ráj. Vzhledem k tomu, že jeden z našich báglů odcestoval z Los Angeles jiným směrem než my, museli jsme první dny strávit čekáním na jeho návrat, v turisty přelidněném Honolulu. „Když už jsme v tom ruchem zalitém městě“ diskutujeme při ranní kávě „mrkneme se na věhlasnou pláž Waikiki“ shodujeme se a už se zvedáme od malého stolečku s gestikulací na číšníka, že prachy má pod šálkem.

     Waikiki, lemující ulici honosných hotelových komplexů, je až k prasknutí nacpaná lidmi, kteří se “grilují” na sluncem rozpáleném písku. Jeden vzájemný pohled vysvětluje, že tady my rozhodně nebudeme. Odjíždíme na místní tržiště, kde se prodíráme kulturní směsicí lidí od Asiatů, přes Evropany, až po Melanézany. U stánku s lahodným Laulau, což je vepřové maso zabalené do listů Tara,  se dáváme do rozhovoru s majitelem, který se prvními slovy zajímá odkud že to jsme. “ Z České republiky “ odpovídáme na otázku doprovázenou širokým úsměvem Asiata a v mysli jen těžko odhadujeme zda je to Číňan, Korejec nebo Japonec, když on, jakoby nám četl myšlenky, pohotově vyhrkne “ Já jsem emigroval z Číny a chápu, proč se rozdělila Korea, proč se rozpadl Sovětský svaz, ale vůbec nerozumím tomu, proč jste se vy rozdělili s tím Slovenskem…?” Překvapeně čučíme na člověka na druhém konci světa, který pochází z ještě větší dálky, než my a jen nevěřícně kroutíme hlavou nad informovaností majitele stánku s masem, někde na tržišti v Honolulu. Po chvilce civění a trapného ticha z našeho překvapení se konečně dostáváme k odpovědi “My, abychom řekli pravdu, tak to taky nechápeme” s poděkováním a užaslým výrazem ve tváři se loučíme s tímto překvapivě znalým Asiatem. Odcházíme z tržiště za neustálého pokřikování, nasyceného vůní koření a pečeného masa, které je přeplněné lidmi snad z celého světa a pouze pohledem se s Peťou shodujeme, že i když je to zajímavá zkušenost, potkat tak velmi rozdílná etnika na malém prostranství tržiště, těšíme se na to, až dorazí náš batoh a my budeme moci opustit ruch velkoměsta, za kterým jsme beztak nepřijeli.

     Ťukání na hotelové dveře našeho pokoje nás probouzí a vzápětí slyšíme „Excuse me sir, excuse me“ zesiluje naléhající hlas. „Už je tady náš bágl“ vyskakuji z postele a otevírám mohutné dveře. Portýr mi s omluvou předává, cestou ušmudlaný, batoh a my na nic nečekáme, balíme a odjíždíme z Honolulu.

Hawaii ve Vzpomínkách ...

     Už máme za sebou potápění s divokými delfíny, sázky na rodeu a spoustu úžasných výhledů, kde se nám až tajil dech nad rozmanitostí a velkolepostí uchvacující přírody, prošlapali jsme rokle a strže, kde na nás hodovali nenasytní komáři a různé mušky. Nachodili jsme více než 200 km a ošoupali podrážky našich Merellů o ostré hrany černé lávy vyvřelé jako jedna obrovská masa snad na každém našem kroku. Spali jsme, nevědomky, vedle drogového doupěte, kde nás chránil velmi sympatický ranger, který se vzápětí během jednoho večera změnil v nelítostného a velmi striktního zastánce zákona a pořádku, když zatýkal zfetovaného teenagera, který se nám dobýval do auta, kde jsme zrovna spali. Zažili jsme nekompromisní vyhození z pláže, která byla cvičištěm námořní pěchoty a my jsme si uprostřed této pláže postavili stan a hodovali s neznalostí toho, že je víkend a vojáci zrovna necvičí, nicméně byla to stále jejich pláž. Z neznalosti nás rychle vyléčil obrovský, snad dva metry, vysoký černoch v perfektně padnoucí uniformě, který na nás pěkně, po vojensku, řval a bušil nám do stanu v šest ráno, jestli jsme se snad nezbláznili válet se tady, kde nacvičuje námořní pěchota Spojených států amerických a jestli si nechceme posedět za katrem, tak máme pět minut na to, abychom vypadli. Na nic jsme nečekali, nic jsme neskládali, nic jsme nečistili, pouze jsme všechny naše věci, tak jak byly, naházeli do našeho džípu a mazali jsme pryč, protože jsme už v dálce viděli, jak nabíhá první rota SEALs. Vyzkoušeli jsme  funkčnost větrovek doporučené prodejcem v Čechách, který nás upozorňoval na nový “perfektní” materiál, kdy zdůrazňoval jeho vzdušnost a nepromokavost. Trochu jsme zapochybovali, když jsme vyrazili na trek a začlo mírně mrholit, ale vzhledem k tomu, že to bylo jen krátké mrholení, tak jsme tomu nepřikládali důležitost. Pochybnosti se ovšem navrátili při zpáteční cestě po úchvatném sledování aktivní sopky Kilauea, kdy jsme před sebou měli cca 15 km a opět začalo mírně mrholit. Po krátké chvilce přešlo mrholení ve vydatný déšť a následně v mohutnou průtrž mračen, prostě lilo jako z konve. Po třech hodinách, doprovázeny stále nekončícím lijákem, jsme dorazili, promočení až na kost, k našemu autu a stiskem tlačítka dálkového ovládání cvakli zámky a jako zázrakem přestalo pršet. Nutno uznat, že vzhledem k tomu, že nám celé tři hodiny pršelo z pravé strany, tak měl prodejce na 50% pravdu, když tvrdil, že je to “perfektní” nepromokavý materiál. Polovinu těla jsme měli skoro v suchu.

Jak to chodí na Hawaii ...

     I naše postupné zkušenosti a znalosti, jak to vlastně chodí na Hawaji, nám následně pomohly v cestování za dalším dobrodružstvím, i když ne vždy bylo příjemné tyto zkušenosti získávat. Zvláště, když Vás pozorují lidé a jste jim pro smích. Jako jednou, když jsme dorazili do kempu, kde silný vichr zvedal jemný písek, kterým, po smíchání s mořskou vodou, bičoval jediný kemp v okruhu několika kilometrů. Nejdříve jsme zvažovali najít jiné útočiště, ale se zkušenostmi, že se finančně nevyplatí stanovat mimo kempy, protože místí rangeři jsou neoblomní, co se pokut týče, jsme se rozhodli  setrvat tady a postavit stan na co možná nejpříhodnějším místě. Byl jsem ovšem velmi rozladěný, když zhruba po dvouhodinovém “důmyslném” zabezpečení našeho stanu proti zuřícímu větru, k nám přišel  jeden bezdomovec z hloučku kolegů, kteří nás celou dobu pozorovali od sudu s ohněm, s potutelným úsměvem a s úšklebkem na rtech nám řekl “Tady nemůžete stanovat. To přijde ranger a vyhodí vás”. Trochu neurvale vybíhám směrem ke šklebícímu se muži a s jasnou gestikulací se ptám “ Proč nám to říkáš až teď?”, ten se obrací a bez mrknutí oka odchází zpět za zábavou okolo sudu. “Tak pojď, přeneseme ten stan jinam” naléhá, vcelku rozumně, s ohledem na nadcházející Péťa. “Ne, já už nikam nejdu“ zazní moje reakce a soukám se do spacáku, unaven děním dnešního dne. Péťa mě následuje s ještě jedním, opět vcelku rozumným dotazem, “neměli bychom na ten stan alespoň zavěsit to povolení, že jsme zaplatili poplatek?” Líně se otáčím na bok. “Ráno to tam dáme. On nikdo nepřijde a mně už se nikam nechce. Tak dobrou”. Unaven usínám a snem mne provází zážitky uplynulých dní, když najednou se mnou Péťa lomcuje “Vstávej, někdo tady je”. “Kolik je hodin?” Mžourám na ni. “Asi čtyři ráno” vyděšeně reaguje Péťa. To už někdo buší na plátno stanu. Péťa rozepíná zip a ostrá záře baterky nebo spíše halogenu záhy prosvítí celý stan. Nikoho v té záři nevidíme, pouze slyšíme přísný dunivý hlas “Co tady děláte. Tady nemůžete stanovat a kde máte povolení ?”. Zmačkaní vylézáme ze stanu a opět čučíme na muže v uniformě, opět čučíme na obrovského chlapa, který před sebou mává baterkou. Rozespale koktáme “Omlouváme se, my jsme přijeli pozdě večer a nevšimli jsme si, že tady nemůžeme stanovat, lžeme” Náhle jako by ranger roztál a s úsměvem ukáže na druhý konec kempu “Ráno se přestěhujete támhle a doufám, že to povolení máte.” S přáním dobré noci odchází a my zcela probuzení se soukáme zpět do spacáku, abychom příští tři hodiny čuměli na strop stanu. Krásné svítání nás přinutilo vyklubat se ze spacáku a posnídat poněkud ztvrdlou housku s něčím jako paštika. Opět si všímáme hloučku bezdomovců, kteří se upřímně baví a určitě s vtipnými připomínkami nás sledují, jak přenášíme stan na druhý konec kempu. 

     Následující den sedíme před naším stanem, kde nás hlídá naše známá partička bezdomovců a za mírný úplatek, karton piv, odhání od našeho místa příchozí cestovatelé, slovy “To je místo našich přátel z Čech”. My se tak v klidu můžeme připravovat na nejnáročnější výšlap na Hawaji na Kalalau trail. Pokud chcete jít tento trek musíte se nahlásit v kanceláři, která eviduje kolik lidí je na trase a kdy na trasu vyrazili. Do kanceláře jsme dorazili na poslední chvilku před zavíračkou a po krátkém přemlouvání nám paní v šik uniformě reprezentující národní park vypisuje povolení a aniž by zvedla oči od dokumentu nás nabádá “Musíte si dát pozor na počasí. Na treku překračujete dvě řeky a pokud začne pršet, tak se nebudete moci, i několik dní, vrátit. Tak si vezměte dost jídla a pití.” A už nám podává se strnulým a možná i trochu rozzlobeným výrazem vyplněný dokument. S poděkováním přijímáme a vycházíme z kanceláře, když paní na nás ještě křičí “A nezapomeňte se na začátku zapsat, ať víme, koho máme hledat”. Trochu vyděšeně vycházíme na ulici a beze slova oba přemýšlíme o náročnosti tohoto treku, když si to tak hlídají. No uvidíme.…!?

Kalalau trail ...

     Ranní pozdravy s hlídači našeho stanu a vybavení máme za sebou a už vyrážíme na TEN trek. Předpověď počasí vypadá skvěle, což ovšem po předchozích zkušenostech víme, že vůbec nic neznamená, protože se může velmi rychle zkazit. Už se zapisujeme u malé, jakoby poštovní, schránky a s pozdravem “Good luck” nás míjí ušmudlaní cestovatelé, kteří se vracejí do kempu. Slunce nám příjemně vysušuje propocené tričko, neskutečné a dech beroucí výhledy v nás evokují euforii a my dorážíme k první řece. “Tak to je ona ? ” pronese suše Petra a už skáče po kamenech a brodí se mělkou vodou. “Nevypadá tak nebezpečně” odvětím a následuji ji stejnou cestou. Po krátkém odpočinku pokračujeme v cestě stále více a více unešeni z okolního prostředí a výhledů. Když náhle Petra ustrne a s vyděšeným výrazem ukazuje za ohyb, kam ještě nevidím “Támhle na cestě je buvol“ “To snad ne” odpovídám, “kde by se tady vzal buvol.” “ No tak je to něco velkého s rohama ” trvá si na svém Péťa. A fakt že jo, před námi na úzké cestičce, stojí obrovský kozel a evidentně se nepřipravuje uhnout se nám. Upřímně se nedivím, že ho Péťa vnímala jako buvola, protože byl fakt obrovský. Chvilku stojíme nehnutě a čučíme na to zvíře, když náhle se rozhrnou keře a za kozlem, který stojí jako socha proti nám, proběhne zřejmě jeho rodina. Kozel se v klidu otáčí a  mohutným skokem následuje stádo. S úlevou pokračujeme až k druhé ještě menší říčce, kde by měl být kemp, alespoň podle instrukcí v mapě. Cestou míjíme přístřešek, o kterém ještě nevíme, že se stane součástí našeho dobrodružství. 

     Překračujeme říčku a nacházíme pouze ruiny po, kdysi funkčním, kempu, když vtom začíná mírně mrholit. “A sakra” probleskne mi hlavou a pohled na Peťu mi prozradí, že ji napadlo to samé. O několik minut déle to už není mírné mrholení, ale obrovský liják, který jsme ještě nikdy neviděli. V tom zazní jasné rozhodnutí “Musíme překročit říčku zpět a vrátit se k tomu přístřešku.” Na nic nečekáme a, už slušně promočení, přibíháme k říčce a nevěřícně čučíme na říčku, ze které se během několika minut stala bouřlivá řeka, která zuřivě přetíná naši stezku vedoucí do sucha přístřešku. “Nedá se nic dělat, tady nemůžeme zůstat. Musíme to přebrodit” konstatuji a čtu pocit vyděšení v Petřině tváři. S trochou strachu přehazujeme batohy přes stále se zvětšující řeku, přivazujeme záchytné lano ke stromu a už se brodíme po kolena v zuřivé vodě, kde nám pohorky ujíždějí po oblých, vodou ošlehaných, kamenech. Povedlo se a zanedlouho už sedíme v suchu přístřešku, ve spodním prádle, a snažíme se alespoň trochu vysušit naše věci. Zapalujeme svíčku a načínáme lahvinku červeného vína, které jsme nezapomněli přibalit, jako součást důležitého vybavení na trek. Déšť v nepředstavitelných proudech vody buší do plechové střechy a až hrůzostrašně ohlušuje náš noční příbytek. Pomalu se stmívá, když najednou prostoupí tmu před námi ostré světlo baterky a za vzájemného pokřikování přibíhají dva mladíci. “Good evening” křičí, aby přehlušili rachot od deště. “Máte tady volno, prosím” no jasně, odpovídáme a už uklízíme ztrouchnivělý stůl a lavici. Mladíci prošli procedurou sušení, stejně jako my asi před hodinou, a už vytahují ne jednu, ale hned dvě lahve vína, solární svítilnu a balíček karet. Večer se nesl v příjemné anglicko-česko-italské komunikaci a ani trochu hazardu nechybělo. “Tak už bychom si mohli jít schrupnout” zazní konstatování do nekončícího bušení deště. Mladík zvedne baterku s konstatováním “Já si lehnu támhle do kouta “ a světlo baterky protne tmu naší noclehárny, když v tom vystartuje do tmy divočák. “Tak já zůstanu na lavici” mění mladík názor a už se souká do spacáku. Já a Péťa usínáme v sepnutých spacácích na stole a přemýšlíme nad paní z kanceláře, jak že dlouho tento liják může trvat.

     Ráno nás vítá ohlušující ticho po celonočním bubnování deště. Sluníčko prostupuje hustou vegetací, aby vysušilo naše kompletně vlhké vybavení po vzrušující noci. Společně se všichni probouzíme a už připravuje snídani tak nějak “co dům dá”. Po vydatné snídani a dopití zbytků vína se loučíme s našimi italskými spolunocležníky, kteří pokračují v treku. My se, bohužel, musíme vrátit, protože se nám krátí čas našeho odletu z Pacifického ráje a nemůžeme proto riskovat další zkoušku, zradu, nestálost nebo jak to nazvat, počasí. 

     Asi už se sem nikdy nevrátíme, abychom dokončili nejnáročnější trek na Hawaji a naše pocity smutku a zklamání z nedokončení v nás zůstanou. Nicméně jsme prožili dva měsíce v ráji na druhém konci světa a naše vzpomínky se hluboce zaryly do naší paměti a se slovy Ivana Mičurina „Nezdar není hanbou, hanbou je strach z pokusu” se loučíme s pacifickou perlou.

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on whatsapp
Share on email
Share on google
Share on pinterest
28 HODIN NA TRAJEKTU V RÁJI Fiji 28 HODIN NA TRAJEKTU V RÁJI
Slunce už se dávno přehouplo přes horizont Jižního Pacifiku a my dosedáme na dráhu mezinárodního letiště Nadi, situovaného na západním pobřeží ostrova Viti Levu. „Děkujeme, že jste využili služeb Air New Zealand a vítáme vás na Fidži…..“.
Plavba až za okraj světa Začátek Plavba až za okraj světa
Mohutné vlny se tříští o bílé skály a zpěněná voda padá zpět do zuřících vln. Ranní slunce se proklubává mlžným oparem, který silný vítr unáší směrem k pevnině.
Přeplavba přes Francii Biskaj Přeplavba přes Francii
Silný vítr mohutně vypíná vystavené plachty.New Dawn ostře padá do rozbouřeného severního oceánu a my, v mohutném náklonu, vyhlížíme maják na španělském pobřeží.Je to právě osmdesát čtyři hodin, co jsme opustili Anglii a po devíti hodinách na rozbouřeném oceánu zazní ta krásná věta "Peťo, vidíš ten maják?
Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on whatsapp
Share on email
Share on google
Share on pinterest

Tell us about your thoughtsWrite message

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Back to Top
Close Zoom