Slunce už se dávno přehouplo přes horizont Jižního Pacifiku a my dosedáme na dráhu mezinárodního letiště Nadi, situovaného na západním pobřeží ostrova Viti Levu. „Děkujeme, že jste využili služeb Air New Zealand a vítáme vás na Fidži…..“. Monolog z tlampače hlásí naučenou zprávu a my pomalu rolujeme po ranveji. Náhle se lehce zhoupneme a už rachotí dveře, které razantně otvírá stevard. Prudký teplý a vlhký vítr vklouzne do dlouhého trupu letadla a my, zalití krůpějemi potu, vstupujeme na schody, které za podivných zvuků dorazily k letadlu. Krátká pasová kontrola a už stojíme před letištní halou a řešíme shodnou myšlenku „Kde dnes budeme spát?“ „Hele, že ta půjčovna aut byla otevřená?“ Vyhrkne Peťa a za nedlouho otvíráme dveře, abychom dostali facku od zuřivé klimatizace. Proces půjčení auta zahajuje dívka s krásně hnědou pletí a širokým úsměvem, otázkou „Bydliště, prosím?“ „Pardubice, Česká republika“ reagujeme pohotově.
„Kde, že?“ odvětí dívka. „Česká republika“ zkracujeme informaci. „Hmmm……“ loví dívka v paměti. „To fakt nevím“ zazní odpověď. „Evropa“ rozšiřujeme okruh možností. „Jooo…to znám, takže místo bydliště Evropa“ směle dopisuje slečna kolonku. Na závěrečnou, moji hloupou otázku, ohledně zapůjčení navigace. Slečna s upřímným smíchem odpovídá „Na co. Tady je jedna silnice dokola ostrova“ červenám se a odcházím s klíčky od malinkatého Suzuki do vlhké a teplé noci.
Týden na ostrově, který se dá objet za jeden den, utekl jako voda. Už dávno jsme ztratili ostych z „třetího světa“, pochopili mentalitu domorodců a s lahví, něčeho jako piva, padlo rozhodnutí „poplujeme na další ostrov“. Ihned druhý den ráno odjíždíme do přístavu hlavního města Suva, abychom si zajistili lístky na trajekt, který nás za „pouhých“ dvanáct hodin převeze do dalšího ráje.
„Vy cestujete autem?“ zazní otázka v nevelké kanceláři společnosti Bula Vista. „Ano, je to problém ?“ informujeme se. „Ne není“ odpovídá usměvavá slečna. „Právě naopak. Protože cestujete autem, budete mít jedno místo v ekonomické třídě zdarma“. „No to je fajn“ opětujeme úsměv a přebíráme lístky na trajekt, který za půl hodiny odjíždí z přístavního mola. Odpolední slunce pálí do betonového mola, skupinka kluků si zde krátí dlouhou chvíli kopanou a my sedíme upocení v našem fáru. Je fakt, že už jsme si zvykli na, tak nějak podivnou dochvilnost na opačném konci světa a tak nás ani nezaráží, že právě připlouvá ten náš trajekt, který měl už před dvěma hodinami odplout. Už, už se řadíme do fronty aut, když přibíhá mladík v montérkách s logem společnosti a křičí na nás „ Vy, prosím pojeďte tudy“ mává rukou. „My vám zkontrolujeme hladké najetí na trajekt“. S díky startuji a předjíždím celou kolonu aut. „Můžeš, můžeš, můžeš“ křičí mladík a gestikuluje rukou. V tom se ozve rána a my na malém autíčku máme velký šrám na předním nárazníku. „Jé promiň“ zazní „Teď už, ale opravdu můžeš“ usmívá se provinile chlapec. Najíždíme na určené místo na palubě. Dlouho po této události, zjišťujeme, že náraz byl mnohem větší, protože auto nějak šmajdá a je zřejmě uvolněné řízení. To, že podivně nadskakujeme, při jízdě, jsme přikládali na vrub tamním „udržovaným“ komunikacím.
Trajekt se několikrát prudce zhoupne, lidé na břehu opětují pozdravy cestujícím, proud vody se opírá o přístavní molo a kolos ze sedmdesátých let se začíná vzdalovat pevnině. „No tak se jdeme mrknout, kde sedíme“ obracím se na Peťu. Vstupujeme do velikých, rzí pokrytých dveří a na úzké chodbičce míjíme skříňku se záchrannými vestami.
„Hele, že jsem měl pravdu, když jsem říkal, že ta loď je ze sedmdesátých let“ směji se a čtu návod na použití záchranných vest, z ledna 1971. „No snad je nebudeme potřebovat“ konstatuje Peťa. To už vstupujeme do ekonomické třídy, která je na náš vkus až příliš ekonomická, když k nám letí stevard, nebo snad stevardka, už jsme si zvykli, že to někdy není možné rozeznat a s úsměvem křičí „Mohu vám nabídnout první třídu?“ s radostí a mírným poplatkem do kapsičky nažehleného sáčka, přijímáme. Na přání personálu si sundáváme boty a zlehka našlapujeme na hustý koberec pokrytý drobky z jídel, snad z minulého roku. Usedáme do pohodlného křesla a kýváním odpovídáme na zvědavé pohledy spolucestujících, když k nám letí opět známý stevard a s radostí nám sděluje „Mám pro vás i postele“ sahám do peněženky, abych opět vyplnil kapsičku nažehleného sáčka, ale on jen mrkne a pronese „to stačilo“. „Prvně jsem kapsičku zaplnil asi dost vydatně“ blesklo mi hlavou.
Po chvilce lelkování na pohovce první třídy, odcházím na palubu, abych ukořistil několik snímků. Seznamování s lidmi na palubě má zjevně svůj řád. Když se se mnou chtějí bavit, zdvořile mne osloví, podají mi ruku a představí se. „To jsou fajn lidi“ probleskne mi myšlenka, když mne zdraví třetí člověk. Po dvacátém poklepání rukou mně přepadají úplně jiné myšlenky s vědomím, že je zde přes sto padesát lidí.
Za nedlouho ke mně přistupuje vysoký muž s ostrými rysy ve tváři, která se vzápětí roztáhne do širokého úsměvu a opět jako mnoho lidí před ním mi podává ruku. „Ahoj jmenuji se John“ „Ahoj já jsem Ota“ opětuji úsměv. „Já bych se chtěl zeptat na takovou, asi podivnou věc“ pokračuje v komunikaci. „Cestuji s rodinou a můj syn, mne požádal, jestli by si na tebe nemohl sáhnout? On se totiž ještě nikdy nedotkl bělocha.“ „No jasně, to není problém“ odpovídám a usedám na lavičku, kde na mne vytřeštěně hledí okatý klučina. Několik dotyků, jestli snad ta bílá není namalovaná a už sedí otci na klíně a cosi mu vzrušeně šeptá do ucha. “Mohu si syna vyfotografovat?“ pokračuji v rozhovoru. „Samozřejmě“ kývne muž hlavou. Vytahuji foťák, odstupuji od chlapce a zaměřuji ho teleobjektivem. Náhle se dá chlapec do pláče a cosi křičí. Několikrát cvakne spoušť a už cpu foťák pod lavici. „Co se stalo?“ „V podstatě nic“ odpovídá muž. „On se často dívá na akční filmy a domníval se, že je to zbraň“ ukazuje se smíchem na objektiv.
„Jaké je tady počasí v průběhu roku?“ odlehčuji rozhovor, když se chlapec uklidnil. „No tak my tady máme, v podstatě, celý rok léto. Je zde pouze období dešťů, které právě teď skončilo. To je taky důvod, proč jedeme na dovolenou k rodičům, na druhý ostrov.“ „A co děláš, čím se živíš?“ pokračuji v konverzaci. „ Já jsem kapitán na lodi. Vozíme, vás turisty po ostrovech a je to celkem fajn. Je fakt, že tady si člověk nemůže moc vybírat.“ „No, ale máte to tady krásné, takže o turisty asi není nouze, co?“ „To není, je fakt, že turistika je hlavní zdroj příjmů. Buďto lidé pracují v resortech, nebo vyrábějí různé ty serepetičky, které vám připomínají, že jsme tady byly kanibalové.“ Usmívá se a ukazuje na můj přívěšek, který jsme si koupili na tržišti. Chlapec unaveně mžourá oči, Jonh se zvedá, podává mi ruku a s přáním pěkné noci se loučí.
Seznamování, focení a celková atmosféra na lodi byla velmi příjemná. Únava nás, ale donutila, využít nabídnuté postele a tak usínáme v malé kajutě, spolu s pěti Indy a čtyřmi Melanézany.
Mírné houpání evokuje příjemné sny a noc rychle utekla, když najednou slyším „Ťuk, ťuk, ťuk…spíš?“ poznávám hlas Petry. Zhluboka se nadechuji a nestačím polykat „Co je to za smrad?“ reaguji otázkou „To je jako bychom spali na záchodě.“ „No právě“ odpovídá Peťa. „Já už bych chtěla jít na palubu“. Rozhrnuji závěsy nad mojí palandou a čučím na široké, úsměvem deformované tváře našich spolu nocležníků, kteří jeden přes druhého křičí „Good morning“ a vyluzují u toho, snad všechny zvuky, které člověk může vyloudit. Tady jsem pochopil, že je to pro ně naprosto přirozené a s opětováním přání pěkného dne utíkáme na čerstvý vzduch, který se prohání po palubě.
Zeleň působivě tmavne, palmy jsou již zcela zřetelné a bílé čepice vln omývají krásně bělavý písek. Zasněni až tupě zíráme, na pláž, když najednou se ozve rána a celá loď se jen otřese. Obrovská vrata dopadla na okraj městského mola a lidé, za stálého pokřikování, se valí z trajektu. Konečně jsme dopluli do městečka Savusavu na ostrově Vanua Levu. Savusavu, se svými přibližně 5.000-ti tisíci obyvateli, je druhé největší město na Fidži a kromě cukrovarnického průmyslu je oblíbeným turistickým centrem.
Týden na ostrově s velmi bujnou vegetací a bělostnými plážemi končí a my opět stojíme na známém mole, když najednou slyšíme známý hlas „Ahoj“ křičí na nás chlapík s dítětem v náručí „Pojďte se mnou“ nečeká na opětování pozdravu a už se prodírá mezi lidmi. „Já vás chci představit mé rodině“ pokračuje směle John. Než stačíme cokoliv říci, už nám s rukou třese děda a opět s úsměvem křičí „Hi I am Nazil“. Po krátkém přivítání s rodinkou, k nám přichází kapitán a uctivě nás žádá, jestli bychom mohli najet na trajekt jako první.
Dlouhý den končí a my uvelebeni, na pryčně, v kajutě první třídy, mžouráme a probíráme dnešní zážitky. „Viděl jsi to?“ vyděšeně vykřikne Peťa. I mně se zdálo, že cosi vidím, ale domníval jsem se, že je to jen záblesk zapadajícího sluníčka. „Tady jsou nějací brouci“ zdůraznila Peťa své pochyby. Otvírám oči a opravdu po pelesti se směle prochází šváb. „Sakra to není dobré“ bleskne mi hlavou. Půl hodinka deratizace, podrážkou našich pohorek, nás dorazila a smířeni usínáme. „Spíte?“ zazní hlas za dveřmi, nečeká na odpověď a pokračuje „Rozbil se nám trajekt a vracíme se zpět do Savusavu.“ Opět vyjíždíme na známé molo, opět narážíme podvozkem na ocelová vrata a opět se zdravíme se známými lidmi.
Dlouhých šestnáct hodin čekání na trajekt, který měl připlout před šesti hodinami, končí a my opět, tentokrát bez nárazu, vjíždíme do útrob ještě větší a zjevně ještě starší lodi, abychom unaveni ulehli na velikou postel. Čilý ruch obchodníků z mola se vzdaluje, kolébání se zmenšuje a my usínáme. Dvanáct hodin ufrnklo jako nic a my se probouzíme za nezvyklého rachotu. „Hele ty lidi vycházejí z trajektu“ kouká Peťa z malého okýnka. “To je asi jen zastávka“ odpovídám a otáčím se na druhý bok. „Buch, buch, buch jestli se chcete vrátit do Savusavu, tak klidně spěte dál“ ozve se za dveřmi výrazný hlas stevarda. „To ale není hlavní město“ otvírám dveře. „To není“ reaguje stevard, který se nezdržuje rozhovorem a odchází na palubu. Rychle naházíme věci do báglů a už vyjíždíme z trajektu. „Kde to jsme“ ptáme se kolemjdoucích „Kde je hlavní město, kam máme jet“? Na trochu zoufalejší otázku se k nám obrací mladík „támhle jeďte doleva a je to sto kilometrů“ signalizuje rukou.
Temná noc bez jediného světýlka nás provází již tři hodiny „Hele, támhle to vypadá jako osvětlené město“ zvedá se nám nálada a zrychlujeme jízdu, protože konečně najíždíme na zpevněnou silnici. Sto kilometrů na tankodromu s naším malým Suzuki končí a my po více jak čtyřech hodinách dojíždíme, ve tři hodiny ráno, do našeho známého hotýlku na kraji hlavního města. Recepční nás s úsměvem vítá a trošku sklesle nám sděluje „Omlouvám se, ale bar už máme zavřený. Můžu vám dát pouze pivo na pokoj.“
Usínáme. Na lahvi nedopitého piva, které stojí na nočním stolku, se zrcadlí veliký měsíc a sny vstupují do našeho vědomí. Naše dobrodružství na Fidži pomalu končí a my si odvážíme ty sny, které jsme žily poslední tři týdny. Sny o usměvavých a vstřícných lidech, kteří vypadají šťastně i s tím málem co mají. Je podivuhodné, že tito lidé byli ještě před sto lety kanibalové. No a co faktem je, že v historii, lidé vyvraždili, ve jménu boha, celé populace no a tady, tady ve jménu boha čerpaly sílu z protivníka, tak nějak po svém.
Napadá mne pouze myšlenka, kéž bychom i my, majetní Evropané, měli takovou radost ze života, byli tak vstřícní a usměvaví jako tito chudí „kanibalové“
What people talk 2 Comments
3 ledna, 2021 Author Petra De Souza
Peti, smekam! Krasne cteni. Zeru to a tesim se na dalsi pokracovani a zazitky! Thanks for sharing 🤗
3 ledna, 2021 Author Petra Halbich
Ahoj Peti, moc děkujeme. Pokračování už se chystá. Krásný den 😊